Květen 2008
Standa - Melech má už rok naplánovanej čundr na Křemešník, nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny v Čechách. Po zkušenostech z Melechova to vypadá, že změní přezdívku z Melecha na KřeMelecha. Uvidíme, co si pro nás nachystal.
Den první:
Vlakem do Batelova. Na Mýtě první občerstvení, čekání na Rypyho a vyrážíme. Směr Těšenov. "Co v Těšenově, tam hospoda není", tvrdí místní. Standa nedbá, kouká do mapy a na mapě hospoda je. Šestkrát podlézáme dráty, vyhýbáme se krávám, čvachtáme  se v močálu. U potoka zouváme boty, vyhrnujem nohavice a brodíme. "Držte směr pořád na sever, je to jen pět kilometrů, za chvíli tam budem", uklidňuje nás Standa. Po hodině a půl se před námi ve tmě objevuje vesnice. Těšenov. Rozsvícený okna v dáli vypadají jako hospoda. A opravdu. Za chvíli již sedíme u stolu, dáváme pivo a jsme rádi, že mapa nelhala. Po druhým kousku si všímáme fotek fotbalistů a hlavně nápisu TJ Sokol Rohozná. Že by jsme byli v Rohozný? Ptáme se hospodský a opravdu. Asi jsme šli málo na sever. No a co. Pivo nám chutná, lidi jsou tu hodný i Ludvu Křížovýho jsme vytáhli z chaty. Ladíme kytary, zpíváme, tančíme a když hospodská skoro usíná, odcházíme za vesnici chrápat i my.
Den druhý:
Oheň díky Ripymu hoří celou noc. Vaříme guláš a jde se. Kocháme se Vysočinou, v Novém Rychnově zastavujem v hospodě na dvě na srovnání tlaku. Místní nám hlásí, že na Křemešníku je pouť, Co se dá dělat. Stoupáme na vrchol a těšíme se na labutě a cukrovou vatu. Pouť se naštěstí odehrává v Sázavě, na Křemešníku jsou všichni na mši, v hospodě je poloprázdno. Dobře tady vaří, Poutník se taky dá pít, sedíme a plánujeme co dál. Standa odmítá funkci vedoucího. Bude pršet, rozhlednu už zavřeli, sedíme na parkovišti. V hospodě hraje nějaký umělec na klávesy,  je to hrůza a ještě k tomu moc pomalý. Nikomu se nikam nechce. Máme strach z deště. Nakonec se vracíme zpátky do hospody a dobře děláme. Začíná lejt. Dáváme pivo a odcházíme spát pod podloubí ke kapli. Leje celou noc.
Den třetí:
Ráno začínají stánkaři vybalovat svoje krámy, lidi se trousí na ranní mši a nám nezbývá, než vstát a balit taky. Stále prší. Standa a Klausem odchází směr Šimanov. My dopíjíme lahváče, dáváme u hotelu ranní kávu a vyrážíme taky. V Zajíčkově nás nic nečeká. Hospoda zavřená, v čekárně bordel a smrad. Choulíme se pod stříškou nádražíčka. Vlak nám jede až za dvě hodiny a stále drobně prší. Konečně. Zastavujeme motorák a jedeme do Horní Cerekve. Tady máme sraz s Džamuchou. Čas na dvě piva v nádražní restauraci a o půl čtvrtý jsme doma v Rantířově. A jaké to bylo?  Místní měli pravdu. "O Křemešnické pouti vždycky prší".