Srpen 2016
Šumavou jsme se courali vloni, Jizerky známe, na Slovensku máme vlak zadarmo. Kam tedy vyrazit? Jizerky, Šumava nebo Slovenský ráj? "Beskydy, jeďte do Beskyd", radí Vlastík a Tomáš. To rozhodlo. Letos pojedeme šumavskej čundr do Beskyd.
Den první:
Z Kolína, kde jsme nabrali Haukulu, jedeme EC rychlíkem do Valašského Meziříčí. Odsud je to do Rožnova pod Radhoštěm kousek. Spát chceme v Gibon Centru. Myslíme i na chatku. "Hele, tady je fotbalový stadion s krytou tribunou. Místo na spaní jako stvořené". "Zamykám to tady, to jo", povídá správce, "ale když půjdete zadem od Bečvy, tam je to odemčený celou noc." Je rozhodnuto. Večer posedíme v kempu a na noc se sem vrátíme.
Den druhý:
Je ráno. Koukáme z pod tribuny na vrcholky Beskyd. Jsou v mracích, na horskou tůru to dnes nevypadá. Náš kamarád z Irska (má přístroje) nám radí "Zůstaňte dole, nahoře stejně nebudete nic vidět". A jestli prý mu nevěříme, ať vylezeme na Jurkovičovou rozhlednu a sami se přesvědčíme. To je dobrý nápad. Bágly necháváme v hospodě u brigádnic, kterým tímto děkujeme a jen tak na lehko vyrážíme na rozhlednu. "Neříkej mi kamaráde, ani příteli. Říkej mi pane. Je mi sedmadvacet, známka stojí třicet a žádnou slevu ti nedám". "Já mu asi jednu natáhnu, aby se vzpamatoval", ukončil Čenda rozhovor s pokladníkem u vstupu na rozhlednu. Potkáváme lidi z kempu. Jsme asi nepřehlédnutelní. Ptají se nás odkud jsme přijeli, kam jdeme a radí nám, kam se máme určitě podívat. Z rozhledny to bereme dolů do skanzenu. Česťu zajímají včelíny, nás hospoda. Pivo, kyselica, pohankový kontrabáš, lokše s uzeným a se zelím. To bude ono. Jsme jak japonští turisti. Všechno fotíme. Haukulu s kozlem, vyleštěný prase v chlívku. Naši pouť po dřevěnicích, chalupách, salaších, maštalích končíme douzovanou klobásou ve stodole u příjemné maminy s dcerkou. Posilněnni nasedáme do Babosedu a vydáváme se na projížďku po Rožnově. Slevu nechceme zadarmo a tak zpátky jdeme raději pěšky. "Hele, tady mají Ježka". A opravdu. V altánku, kde se pije káva se zdviženým malíčkem, mají jihlavské pivo. Tak daleko od domova. Večer na základně dělá kuchař speciálně každýmu z nás jeden borůvkový knedlík. Spát jdeme na stadion. Ani nedutáme. V noci tady straší.
Den třetí:
Dneska by to šlo. Lezeme do autobusu. "Pětkrát Pindula". Česťa, Čenda, Lapíno, Haukula, já. "Z Pindule lanovka nejezdí. To musíte do Frenštátu a odsud do Trojanovic na konečnou." Posloucháme rady domácích a dokupujeme jízdenky. V Trojanovicích na konečné začínáme hrát zajímavou hru. Za každé vyypité pivo dostáváme známku, tu nalepíme do kartičky a za vyplněnou kartičku dostaneme na Radhošti univerzální šátek Radegast. Musí být ale deset známek, to je deset piv na jedné kartičce. To dáme, ne. Odcházíme z bufetu a máme každý skoro splněno. Slevu pro důchodce nám paní u pokladny na lanovce nechce dát. Všichni se vracejí z výletu a my teprve začínáme. Ach jo, "Život je hořký". Na Radhošti vyzvedáváme výhru a spouštíme se dolů, do Rožnova. Spát budeme zase na hřišti.
Den čtvrtý:
V kempu nás už znají. Tady ti taky byli včera na Pustevnách, tyhle jsme potkali na rozhledně a tady ten pán nám radil v autobuse. Loučíme se s kamarádem z Irska a čekáme až otevřou restauraci. Posilněni odcházíme podél Bečvy na vlak. V hospodě na kolečkách (jídelní vůz EC rychlíku) propíjíme zbytek banku a je hotovo. Čundr končí.
A jaký to bylo?
Zákopčánik sice varoval před přívalovými dešti, ale my jsme Beskydy prošli suchou nohou. Vidmo (Barča v penzionu Mír) nebylo žádný vidmo. Ahoj.