Květen 2014.
Tak dlouho jsme posouvali termín čundru, až nám pampelišky odkvetly. Doubravku rušíme a vyrážíme do zatopeného údolí řeky Jihlavy. Expedice KOKR (Ko - jako Koněšín Kr - jako Kramolín) začíná. Po dlouhý době jede i Klaus a Ripi s Pofínem. Je nás sedm, máme kytaru, tři harmoniky, mandolínu, česťovici, kotlík a dobrou náladu. To by mohlo stačit, ne?
Den první:
Vlakem do Studence, jedno pivo na nádraží a pokračujeme do Koněšína. Meteorologové varují. V kempu akce Zlomená poloosa, snad tam bude i nějaký přístřešek, kde se v případě nouze schováme. Zatím neprší a my zůstáváme v hospodě. Klaus vytahuje mandolínu a harmoniku, já kytaru a začínáme nesměle hrát. A ejhle. Domácí se chytli, přidávají se, dokonce zpívá i hospodská. Prej jsme dobrý. Po půlnoci odcházíme spát. Do křoví  kousek od silnice. V kempu to ještě žije.
Den druhý:
Ráno nás budí déšť. Naštěstí jen přeháňka. Klaus vyráží na průzkum a vrací se s dobrou zprávou. V kempu je otevřený kiosek. Čaj, káva, pivo, párek, guláš. Procházíme se mezi veteránama, zdravíme se s posádkou gazíků, džípů, motorek, náklaďáků, sanitek. Jsme tu jako doma. Dokonce si nás pletou s pořadatelama a ptají se, v kolik to odstartujeme. S úderem deváté na kostele v Koěšíně vyráží první vozidlo na trať. V kiosku platíme účet a odcházíme no loď. Další cesta vede po hladině Jihlavy. Nasedáme na parník a kocháme se. Plavčík nám popisuje, kde je co vidět a taky kde už není vidět nic, protože to zmizelo pod vodou. Třesov, Wilsonka, Dalešice. Kapitán má vše pod kontrolou a v Kramolíně, v kotvišti lodě u hráze vystupujeme. Loučíme se s posádkou a pokračujeme dál na Babylon. Tady jsme taky kdysi dávno byli. Kdo ví, jestli ten děda, co u vchodu prodává pivo, lístky a turistické známky, tady neseděl už tenkrát. Jeho věk by tomu odpovídal. V 15:30 nám jede poslední loď zpátky do kempu pod Wilsonkou. Posádka nás vítá jako své staré známé. Dokonce nás mají i pojmenovaný. "Zapomětlivej (to jsem já, ráno jsem zapomněl zaplatit a odpoledne jsem v Kramolíně nechal foťák a loď na mne musela čekat) "a ten, jak nemůže chodit s kopce (to je Ripi) ležej nahoře na palubě", hlásí kapitán. V kempu jsme vydrželi do stavu 2:0 pro Švédy. Na to se nedá koukat. Odcházíme do Hartvíkovic. Co se to s námi děje? Ani malý pivo nejsme schopni dopít. Nic, jdeme si hledat místo na spaní. Včera jsme to natáhli, dnes to dospíme. Zkratkou dorážíme do Třesova. V sokolovně nás nechtějí, soukromá společnost a tak jdeme za ves spát pod borovice. Vymetáme šišky a psí hovna. Ještě je vidět a Česťa už chrápe. Dobrou.
Den třetí:
To už je třetí pes. Paničkám nevadíme, ale ti psi na nás naštvaně štěkaj. Jako by chtěli říct: "Tady to je naše, sem se chodíme venčit my, vypadněte." Balíme a jdem. Do Studence. Popojedem do Přímělkova. Klaus to bere přímo do Jihlavy a my, podél řeky do Bítovčic. Jejda, tady je narváno. Cyklisti, kam oko dohlédne. Co teď? Luka nebo zůstaneme? Naštěstí se cyklisti moc nezdržují, tady se uvolňuje stůl támhle taky. Posilněni odcházíme na vlak a o pěti, o pěti už jsme doma u maminky v doupěti
Jaký to bylo?
Vydařený. Pohoda, kytara, mandolína, harmonika, zpěv. V kolektivu jsme stále oblíbení. Na Vysočině bouřky, kroupy, přívalové deště a my celý čundr prošli suchou nohou. Dobře my, že jsme nejeli na Doubravku. A co guláš, byl? Nebyl. Chyběl nám Standa a Starý Vlk. Snad někdy příště. A že jsme v sobotu šli brzy spát? Měli jsme toho fakt dost. Ahoj.