Srpen 2016
Je čas klasiky. Je čas čundru. Je čas projít Chvojnici Šejnovou cestou. "Nebude-li pršet, nezmoknem." Ale   p o z o r ! ! ! "Plán, který se nadá změnit, je špatný plán", říká Miloš. Nakonec vyhrála Doubravka.
Den první:
Je nás sedm, Klauz osmý se přidá zítra cestou. Miloš, který nás má na starosti, má jasný plán. Vystoupíme v Sobíňově, zajdeme ke Štefanovi na pivo. Rychtář, Polička, Plzeň, Gambáč, desítka, jedenáctka, dvanáctka. Výběr, že nevíme co. Sedíme u stolu fotbalistů, vedeme řeči, piva píše hospodskej na lístek označený nápisem "Trampi". Z hospody odcházíme poslední. Někdo spí na návsi, Džamucha na hřišti a já jdu pod koleje kousek od fary. Tady bude klid.
Den druhý:
Vstávám, balím věci a pomalu se sunu do Bílku. "Koho to mé oči vidí?" Džamucha jde támhle po cestě. Už jsme dva. Kiosek u nádraží je zavřenej. Nevadí, sejdeme dolů k řece a tam dáme snídani. Crrrr, zvoní mobil. "Kde jste? Objevili jsme domek, kde prodávají lahváče, volají kamarádi, čekáme tu na vás. Je to kousek od nádraží a poznáte to podle zelenýho plotu". Vracíme se k ostatním. Paní Hanka se o nás vzorně stará. Vypili jsme jí všechnu dvanáctku, teď nám vaří kafe a že prý má už jenom desítku. Sem s ní. Čas utíká. Jsou dvě hodiny, slunko už tak nehřeje, vyrazíme do údolí řeky Doubravy. Šejna to bere vrchem. Tak zůstal tam jeden, Píďa mazal napřed, pak ztratil se druhý, .... Džamucha nasadil svoje tempo a za chvíli nám za zátočinou zmizel. Zbyli jsme jen Česťa, Miloš a já. "Jarda? A ty seš Helena". Staří známí. Pozvání na pivo a RUM se neodmítá. Dorazil i Šejna a o Píďovi a Džamuchovi máme zprávy. Dokonce i Klauz někdy dopoledne prošel kolem chaty. V údolí se rychle stmívá, musíme dál. Myslel jsem, že jdu zkratkou, Česťa si zase myslel, že to tady znám a šel se mnou. Chyba. Ještě že někde v lese měli chataři navigaci. Ti nás nasměrovali na Penzion Mikeš. Za tmy docházíme. Kdo chybí? Píďa. Šel nás hledat. Klauz vytahuje mandolínu, harmoniku, začínáme hrát. Chataři nám kolem devátý dovedli Píďu a tak jsme konečně všichni. Spát jdeme kam kdo chce. Na trávu pod okno starýho pána majitele, na trávu vedle cesty, do lesa. Já jdu přes pastviny na osadní místo Uzenáčů. Plechovku od Májky a slupku od Vysočiny raději zahrabu kus ode mne. Padají žaludy, v lese něco šramotí. Co kdyby to byli divočáci.
Den třetí:
Ráno se scházíme u penzionu. Starej pán majitel se prý moc nevyspal. Pod okny prý pořád někdo žvanil a když přestal, začal hrozně chrápat. Přesto nám ale v pohodě natočil pivo, uvařil kafe a donesl utopence. Snídáme a víme, že máme čas. Včera jsme šli 10 kilometrů deset hodin, průměr kilometr za hodinu. Dnes nás čeká jen šest km do Chotěboře. Píďa se Šejnou zůstavají a my pomalu stoupáme podél Kamenného potoka na nádraží. Zrovna nám přijel vlak od Pardubic. Směr Havlíčkův Brod. Šejna s Píďou přijeli stopem a už jsou tady taky. Jsme zase všichni pohromadě. Jen Klauz, který jel domů už ráno, nám chybí.
A jaký to bylo?
Mně se to líbilo. Píďovi a ostatním taky. A Šejna? Ten napsal toto:
Dobré plány by se měnit neměly. Dobrý plán, když změníš, tak se ti vymstí. Jdeš poděl řeky ani se nemůžeš smočit. Trpíš hlady a zabloudíš. Ne ne dobrý plán se měnit nemá.